Tak se to řítí jedno za druhým. Válka na Ukrajině. Další úmrtí na kovid.
Dnes nad ránem komplikacím, spojeným s touto nemocí podlehl v 67 letech bubeník Jan Žižka. Pětadvacet let hrál v orchestru, doprovázejícím Karla Gotta. Psal se 22. prosinec 1980 a já jako naivní čerstvá devatenáctka musela samozřejmě jít nejen na Gottovy vánoční koncerty, ale nahlédnout také do zákulisí. Naštěstí mému mladickému novinářskému nadšení fandil pan Porkert z Pragokoncertu, věnoval mi služební vstupenku a nechal mě blbnout. Pochopení měl také Honza Žižka. Byl mladej a moc hezkej, holky za ním běhaly a já s ním tehdy navázala rozhovor. Poprvé a zároveň naposledy. Mezitím se tam objevil dvorní Gottův fotograf František Jirásek (přikládám i jeho, mnou vytvořenou neumělou fotografii, která ovšem byla z jiného koncertu v PKOJF) a rozdával fotky. Bubeník Žižka mi jednu věnoval a podepsal mi ji. To bylo radosti! Na tomhle vánočním koncertu se také rozdávaly zvonečky a klavírista Rudolf Rokl usedl k piánu i s žaludečními vředy. V zákulisí byl doktor se zdravotní sestrou, ale Rokl koncert statečně odehrál a nebylo na něm nic znát. Pouze se začátek posunul o hodinu. Napínavá atmosféra se dala krájet, publikum netušilo, co se děje, ale troufám si tvrdit, že ani jeden člověk tehdy neodešel, naopak, lidé byli o to víc natěšení...
