Věra Tichánková
Věra Tichánková nikdy nehrála princezny ani krasavice, ale na nedostatek rolí či nepřízeň osudu si rozhodně nestěžuje
Herečka funkcionářka
Byla to moc fajn holka, než se začala věnovat politice, prohlásila o Jiřině Švorcové před časem Kamila Moučková a ten citát, jako by vyjadřoval vše.
S Jiřinou Švorcovou o mládí, láskách a Vinohradském divadle
Herečka funkcionářka
Byla to moc fajn holka, než se začala věnovat politice, prohlásila o Jiřině Švorcové před časem Kamila Moučková a ten citát, jako by vyjadřoval vše.
Nechtěla jsem s Jiřinou Švorcovou mluvit o politice, ale stejně se vloudila i do vzpomínek nad fotkami na její přátele, lásky a partu herců z Vinohradského divadla. Nejvíc hovořila o éře padesátých let, která se jí zdála radostná a téměř idylická, protože byla přesvědčená komunistka. Ve Vinohradském divadle se tehdy hrála Mladá garda a Kohoutova Dobrá píseň a dnes tomu stěží kdo uvěří, že na tahle představení chodily davy nadšených fanynek mladého Jiřího Valy a dalších protagonistů. A ve filmu? Jiřina Švorcová si po traktoristce v Sequensově Cestě ke štěstí zahrála mj. v Kachyňově snímku Král Šumavy, který mívá dodnes v televizi slušnou sledovanost navzdory svému ideologickému podbarvení.
Z hospody do divadla
„Táta byl stavozemědělec – tak se říkalo člověku, který v sezoně pracoval na poli a mimo ni dělal zedníka. S maminkou si pořídili čtyři děti. Když zjistili, že nás neuživí, pronajali si hospodu v Podhůří a potom v Chocni. Jenže po pár letech táta umřel a maminka se s námi vydala do Prahy. Přes nějaké příbuzné se našel člověk, který měl živnostenský list, a ten si s mámou pronajal hospodu na Žižkově. Posléze se z něj stal náš nevlastní otec,“ vypráví Jiřina Švorcová. Do hospody chodil vedoucí komparsu Vinohradského divadla a díky němu tady od čtrnácti let statovala.
Na konzervatoři, která se v roce 1947 proměnila na AMU, se sešla mj. s Jiřinou Jiráskovou, Josefem Bláhou a Oldřichem Daňkem. I do prvního angažmá do divadla v Hradci Králové nastoupila s Pepíčkem Bláhou. „Říkali jsme mu Bosňák – pro jeho temperament, byl to pruďas, ale báječnej kluk. Když dostal záchvat zuřivosti, dokázal vzít i kudlu do ruky a všichni jsme pak trnuli, co z toho vzejde. Jednou mě seřval příšerným způsobem na zájezdě na Slovensko, když jsem ho vyháněla z pijatyky, ale druhý den přišel s kytkou růží…“
Po roce s ním i s Jiřinou Jiráskovou přešla do Vinohradského divadla.
Parta propadlá karbanu
Psala se raná padesátá léta a mladí členové divadelního souboru Jiřina Jirásková a Švorcová, Jiří Pleskot a Jiří Vala, Vlasta Chramostová, její první muž Miloš Pavlinec a korepetitorka Jiřina Čiperová vytvořili partu, která propadla karbanu. „Hráli jsme tzv. závazky a ta hra nás doslova pohlcovala. Přidal se k nám Vlastimil Brodský a Zdeněk Řehoř, který dokonce vedl záznamy, jak dlouho trvaly turnaje, v jakých bytech, v jakých dopravních prostředcích a v jakých městech. Když jsme byli v Tatrách na brigádě, vlezli jsme na kopec a hráli i tam, abychom dosáhli patřičné nadmořské výšky.“
Jednu dobu dokonce bydleli všichni ve stejném domě na Poříčí. „V sedmém patře v domě vedle Axy jsem měla pokojík a komůrku se sedací vanou, která mi sloužila jako kuchyň, koupelna a předsíň zároveň, přes chodbu žil Jirka Pleskot, později i s Jiřinou Jiráskovou, když se vzali, pořádali jsme tu různé oslavy a dokonce i plesy….Byla to doba, kdy nikdo nic neměl, auto ani chatu, televize ještě nefungovala a lidi měli čas se scházet a bavit dohromady.“
Dirigenta nahradil Vala
Prvním manželem Jiřiny Švorcové se stal dirigent Armádního uměleckého souboru Jindřich Rohan. Rozvedli se po třech letech a údajně za to mohl Jiří Vala. „Odešla jsem od svého muže, abych si prožila několik dramatických let hlubokého citového vztahu s mužem, s nímž jsem se střídavě scházela a rozcházela a nakonec si ho nikdy nevzala,“ shrnuje Švorcová lapidárně osmiletý vztah s hercem, s nímž vytvořila milenecký pár v Kohoutově hře Dobrá píseň a „snad nikdy už o jsme o sobě nečetli tak nádherné kritiky.“ Hráli spolu i v Králi Šumavy, ale to se zrovna rozcházeli. „Ta facka, co tam padla, byla od srdce,“ směje se Jiřina Švorcová. S Valou zůstali přáteli až do jeho smutného konce v roce 2003, na němž se podepsala nemoc, ale také prášky a alkohol.
Podruhé se Jiřina vdala za malíře Vladimíra Šoltu, jehož obrazy dnes zdobí všechny stěny jejího bytu. S Šoltou je spojilo i stejné komunistické přesvědčení a on sám se posléze věnoval víc funkcím než vlastní tvorbě. Zemřel paradoxně v roce 1977, který máme v paměti spojený s Chartou a Antichartou, v níž se Jiřina Švorcová velmi angažovala.
Žena za pultem
Právě v osudném roce 1977 dostala roli prodavačky Anny Holubové v televizním seriálu Žena za pultem. Čekaly ji v něm i cudné milostné scény s Petrem Haničincem, který prý tehdy se svolením autora Jaroslava Dietla upravoval jejich společné dialogy tak, aby působily věrohodněji. „Hrát zamilovaný pár ve zralém věku je přeci jen „o ústa“,“ vysvětluje herečka, která si touto postavou získala na čas u diváků značnou popularitu. Přátelství s Petrem Haničincem vzalo za své v roce 1990, když se spolu s ostatními členy vinohradského souboru postavil proti dalšímu působení Jiřiny Švorcové v divadle. Po letech si prý spolu všechno vyříkali…
Herečka se loučila s divadlem rolí Melánie v Topolových Hlasech ptáků. Zrovna v téhle inscenaci se jí dařilo. Nedokázala se ale zříct svého přesvědčení. Historik Jiří Pernes to v knížce Komunistky s fanatismem v srdci shrnul: „Ideály, kterým věřila, se staly terčem posměchu a obecného odmítání...Jiřině Švorcové toho moc nezbylo, jen bratrova rodina, s níž žije v jednom domě, a pak komunistická strana, které zůstala i nadále věrná…“
Dva roky se jí prý ještě o divadle zdálo. Protože zůstala bezdětná, začala alespoň organizovat sešlosti všech dětí od jejích sourozenců. K sedmdesátinám dostala od kamarádky pudla Filípka, s nímž chodí na dlouhé procházky. Když ji někdo pozve, ochotně jde recitovat – nejraději má Velkou závěť Francoise Villona. Dodnes si myslí, že uměla dobře spojit profesi herečky a funkcionářky. Co by bylo, kdyby zůstala jen u té první? Nebyla by to prý ona, Jiřina Švorcová.
Vizitka
Jiřina Švorcová se narodila 25.5.1928 v Hradci Králové. V roce 1950 absolvovala DAMU, od 1951 do 1990 působila v Divadle na Vinohradech. V 70. a 80. letech byla členkou ÚV KSČ a předsedkyní Svazu českých dramatických umělců. Z rolí: Anna Karenina, Emilia Marty (Věc Makropulos), Matka Kuráž, Melánie (Hlasy ptáků). Filmy a seriály: Král Šumavy, Horoucí srdce, Tereza, Žena za pultem, rozhlasový seriál Jak se máte, Vondrovi? Byla dvakrát vdaná. Její bratr Václav Švorc byl členem Národního divadla.