Nacházíte se zde: Úvod Texty Zajímavosti Na povodně se nedá zapomenout

Na povodně se nedá zapomenout

20. 5. 2017

Před deseti lety jsme zažili tisíciletou vodu


Na povodně se nedá zapomenout


Kdykoli se spustí prudký déšť, zadívá se paní Anna starostlivě z okna. Nedaleko od jejího domku teče potůček, který jí už několikrát protekl domem. Strach z povodní se u těch, kteří je někdy zažili, stále vrací.

Před deseti lety jsme zažili tisíciletou vodu

Na povodně se nedá zapomenout

Kdykoli se spustí prudký déšť, zadívá se paní Anna starostlivě z okna. Nedaleko od jejího domku teče potůček, který jí už několikrát protekl domem. Strach z povodní se u těch, kteří je někdy zažili, stále vrací.

Ve druhé polovině dvacátého století jsme měli velké štěstí – žádné povodně se nekonaly. Jenže tenhle povodňový klid nás zároveň příliš uklimbal. Neuváženě jsme začali zastavovat pozemky v blízkosti řek, kde by naši předkové vysázeli maximálně trávu nebo lužní les. A pak přišel rok 1997 a ničivé povodně na Moravě, Slezsku a ve východních Čechách. Mluvilo se o pětisetleté vodě. Důsledky byly katastrofální: 46 lidí zemřelo, 2151 domů bylo zcela zničeno, dalších 5600 bylo dlouhodobě neobyvatelných. Bylo strženo 26 mostů, přerušen provoz na mnoha úsecích železnice. Celková škoda se odhadovala na 63 miliard korun. O pět let později, v srpnu 2002, nás ochromila tisíciletá voda. Přišlo při ní o život 17 lidí, postiženo bylo 753 obcí a měst, 225 000 lidí bylo evakuováno, škody se vyšplhaly na více než 73 miliard korun, z toho přes 6 miliard stály opravy pražského metra.

Zlověstné ticho

Když se po deseti letech snažím rozpomenout, co mi nejvíc utkvělo v paměti ze srpnové povodně 2002, pak je to zlověstné ticho. Rozprostřelo se nad Novým Městem již pár dní předtím, než se voda rozlila do ulic. Lidé se chodili dívat na rozbouřenou Vltavu, neklidně korzovali po nábřeží a já se svým mužem dělala to samé. O tom, že se hladiny řek stále zvedají a že hrozí třetí stupeň povodňového nebezpečí, jsme se dozvídali ze zpráv, ale netušili jsme, že by Vltava zaplavila i Petrskou čtvrť, kde bydlíme. Třináctého srpna večer už šlo do tuhého. V našem domě i v širokém okolí vypnuli proud. V ulicích se tak kromě ticha rozhostila i tma. Naše dcery šly spát, já s mužem však usnout nemohla. Vyšli jsme ven stejně jako předchozí večery a viděli jsme, že na nábřeží už prosakuje voda. Kolem čtvrté ráno se začaly ozývat z amplionů výzvy k opuštění domů. To už se Petrskou ulicí valila voda z Karlína. Byl to neuvěřitelný pohled. U kostela svatého Petra se slily tři proudy vody – z nábřeží, z Karlína a spodní voda z kanálů. Rychle jsme sbalili pár nejnutnějších věcí, doklady a peníze a vyběhli ven k autu. V tu chvíli už od Klimentské ulice připlouvaly čluny a na nich seděli jen tak naboso a většinou i „namokro“ obyvatelé okolních domů. Takhle připlaval i kamarád Richard se svým psem, který se chudák celý klepal strachy.

A co bylo potom….

Nasedli jsme do auta a uháněli pryč. Byla to normální evakuace, jen si to člověk ještě nedokázal uvědomit. Starší dcera si našla bydlení u kamarádky, mladší jsme vezli k babičce do Mníšku pod Brdy. Říkali jsme si, že tam bude v bezpečí, protože je to daleko od jakékoli řeky. Cesta však byla komplikovaná. Vltava se rozlila i na výpadovku na Strakonice, pod vodou byla Zbraslav a Lahovice a nás čekaly nekonečné objížďky a kolony aut. A stejně krkolomný byl i návrat. Vlastně o návratu se nedalo mluvit, protože domů jsme nemohli. Petrskou čtvrť začali hlídat ostří hoši z Vězeňské služby, kteří nastoupili narychlo na pomoc proti rabování zaplavených domů. Nikdo tam nesměl a dost dobře by to kvůli vysoké vodě ani nešlo. A tak jsem se rozloučila s manželem, o němž jsem věděla, že může přespat na lékařském pokoji v nemocnici, a šla jsem se přihlásit do redakce. Že žiju, ale nemám elektřinu, tudíž ani možnost pracovat na počítači. Moje jediné spojení se světem byl mobil. Jen jsem si ho musela vždycky někde nabít.

Třetí den, když voda začala opadávat, jsme přemluvili „ochranku“ v naší ulici a ti nás na občanku pustili domů. Přivítala nás vlhká chodba, ve které voda dosáhla téměř dvou metrů. V bytě, který naštěstí máme v druhém patře, jsme si zapálili svíčky a přemýšleli, co nás čeká. Přiznám se, že jsme měli strach. Zprávy o podmáčených domech, které se zřítily v sousedním Karlíně, nás zrovna neuklidňovaly. Věděli jsme, že náš dům je staticky narušený z doby, kdy se odstřeloval starý objekt v jeho sousedství, a že stojí na podobném podloží jako karlínské domy, tedy na pískách. Zkušený statik nás však posléze uklidnil. O střechu nad hlavou snad nepřijdeme. Všechno ostatní už byly banality. Řadu týdnů trvalo, než se obnovily dodávky proudu a plynu, vysoušeli jsme sklepy, vyváželi z nich všechno harampádí, které se tam nashromáždilo snad od druhé světové války a zase jsme začali bydlet jako normální lidé.

Něco se ale změnilo. Kdykoli od té doby slyším silný déšť, znejistím. Když v televizi ukazují nebožáky, které postihla blesková povodeň, začnu brečet. Dojímají mě příběhy lidí, kteří znovu a znovu obnovují své domovy a perou se s živly, které jsme ani v našem přetechnizovaném světě nedokázali zkrotit. Naopak krotí ony nás. Sebedokonalejší protipovodňové zábrany nemohou mít tu sílu, aby je nějaká další tisíciletá voda nezmohla. Příroda vždycky zvítězí a my bychom měli být vůči ní konečně pokorní.       

Velká voda v Čechách a na Moravě

O hrozivých záplavách na našem území najdeme zmínky už ve starých letopisech. Je zajímavé sledovat, v jakých letech se objevují.

Extrémní povodně se vyskytly v letech 1118, 1180, 1272, 1342, 1359, 1481, 1501, 1784, 1845, 1872, 1890, 1897, 1905, 1907, 1997, 1998, 2002. V roce 1342 povodeň strhla Juditin most v Praze. V letech 1496 a 1784 poškodila Karlův most, nejhůře ovšem v září roku 1890, kdy rozbouřená Vltava strhla tři mostní oblouky a pronikla až na Staroměstské náměstí. V roce 1903 se stoletá voda přehnala na řece Odře a Ostravici. V roce 1940 Prahu zasáhla pětatřicetiletá voda, způsobená táním velkého množství sněhu. V červenci o čtrnáct let později zachránila Prahu před pětadvacetiletou vodou právě dostavěná a ještě prázdná Slapská přehrada. Jen na vysvětlenou: úroveň stoleté vody je v Praze charakterizována asi 450 cm nad normálem, což se jen v 19. století přihodilo čtyřikrát. V srpnu 2002 bylo zaznamenáno 785 cm nad normálem.

 Na snímku Karlův most pobořený po povodni v roce 1890


Zpět na přehled

Fotogalerie

Nahoru