Zprávu o smrti Marcely Kolomacké jsem se dozvěděla od její dcery Lucie až v sobotu 12. listopadu. Svůj dobrovolný odchod si ale Marcela naplánovala na samé jedničky - na 1.11.2011.
Zprávu o smrti Marcely Kolomacké jsem se dozvěděla od její dcery Lucie až v sobotu 12. listopadu. Svůj dobrovolný odchod si ale Marcela naplánovala na samé jedničky - na 1.11.2011.
V novinářských kruzích bývalo jméno Marcela Kolomacká známé. Poměrně dlouho pracovala v deníku Práce jako reportérka. V roce 1992 jsme obě nastoupily do deníku Noviny, ale to jsme se ještě neznaly. Zatímco já psala o školství, Marcela byla v sobotní příloze a dělala "velkou publicistiku". Přítelkyně jsme se staly až ve chvíli, kdy mi Marcelku doporučil její kamarád Honza Hrubý do páteční přílohy Večerní Prahy, které jsem zrovna šéfovala. Ač byla Marcela o 12 let starší, okamžitě jsme si porozuměly. Prostě dvě Štírky - kousavé, ironické, ale také depresivní. Marcela měla talent - psala jako víno - ale měla i své propady, o nichž mluvila jen nerada a zřídka. Večerník Praha koupili Pasovští a naše cesty se posléze rozdělily. Nikoli však ty přátelské. V roce 2005 jsem se radovala z její knihy Lásky slavných žen (vydalo Nakladatelství Brána) - a Marcela mi do ní nechala napsat předmluvu. Samozřejmě o lásce, o níž jsme už obě věděly své. V posledních letech se potýkala se zdravotními problémy, ale vím, že psala aspoň do šuplíku povídky - hlavně z nemocničního prostředí. Vloni jí zemřel manžel, její velká opora. Od té doby mluvila skoro jenom o něm. Doufám, Marcelko, že se o něj budeš moct opřít i tam někde "nahoře". Jelikož jsi byla podobně orientačně neschopná jako já, budu ti držet palce, abys tam nezabloudila! Jo a ty povídky, jestli je najdeme, zaručeně vyjdou - to si piš!
