Každý z nás žije s mrtvým otcem

Vzpomínková kniha Vladimíra Bora Život s uměním (vydala Academia) mě zaujala hned v úvodu. Autor cituje mj. Grahama Greena, který říká: "Vypadá to, že každý z nás žije s mrtvým otcem, co?" Jistě, máme to tak všichni, jen někdo z nás se ohlíží víc a někdo míň. A také každý to ohlížení neumí napsat. Kdo byl Vladimír Bor? Edice Paměti nakladatelství Academia se naštěstí nezabývá tím, zda jméno pisatele je všeobecně známé, naopak - zveřejňuje paměti osobností, které upadly v prach zapomnění, anebo které ani nikdy nepatřily k mainstreamu.  A to je dobře. Bor jako hudební a filmový kritik, dramaturg, scenárista, produkční i pedagog přináší neotřelé vzpomínky na své dětství i umělecké působení a navíc se v knize věnuje i svým rodičům - operní pěvkyni Olze Valouškové-Borové a divadelnímu režisérovi a šéfovi činohry Národního divadla Janu Borovi.

A co mě osobně na knížce nejvíc bavilo? Líčení života malých kluků na Malé Straně, půtky mezi Kampáky a kluky z Janského vršku - kam zmizel obyčejný život z těchto míst? A už se sem nikdy nevrátí? Nostalgikům nezbývá, než si číst o době, kdy byl svět ještě normální.