Když mi přišla pozvánka na výstavu díla grafika a malíře Vladimíra Boudníka do Muzea hl. města Prahy, vzpomněla jsem si hned na jeho přítele Ladislava Michálka.
Na fotografii, kterou přikládám, ho Michálek zvěčnil přesně v duchu výtvarníkova uměleckého stylu. Dnes už bohužel nežijící fotograf Michálek mi v roce 2008 vyprávěl o Boudníkově smrti, k níž došlo v předvečer sv. Mikuláše 1968, kdy se uškrtil na klice od dveří. „Jeho přítel spisovatel Bohumil Hrabal to nazval sebezabitím. Vladimírek rád provokoval. Toho 5. prosince měl vernisáž ve Viole – měl mu ji uvádět Hrabal, ale kvůli natáčení Skřivánků na niti byl mimo Prahu. Boudník tam ale měl své nejbližší přátele – Vláďu Merhauta, jeho sekretáře a dnes jeho největšího ochránce, mě jako jeho dvorního fotografa, Pepíka Hampla, grafika a byla tam i Vladimírkova manželka Věrka.
Věra ještě studovala na Pedagogickém institutu v Českých Budějovicích – řekla, že za ní přijely kamarádky a že s nimi má sraz U Patrona. Vladimír řekl, že půjdeme taky. Ani jednomu z nás se nechtělo, ale Vladimír dost naléhal. Když jsme tam přišli a Vladimír zjistil, že je tam místo dívek asi deset kluků, začal se projevovat jako pravý žárlivec. Ti kluci z něj měli legraci a říkali „Strejda se zlobí“. Věra seděla se spolužáky, my seděli u vedlejšího stolku, ale z hospody jsme pak vyšli společně a pokračovali přes Karlův most. Druhý den mi telefonuje Merhaut: „Vladimír nežije“. Cestou se prý s Věrou hádali, pak přišli domů na Žižkov na Kostnické náměstí, kde je dnes pamětní deska. Měli se ještě milovat, pak se Vladimírek začal zase hádat a Věrka dostala strach, že ji uškrtí. On byl hroznej silák, ale především byl provokatér. Věrka se oblíkla a běžela za dr. Drvotou, Vladimírovým psychiatrem . Mezitím se Vladimír rozhodl demonstrativně přiškrtit, což už párkrát předtím udělal, ale tentokrát to bohužel vyšlo úplně. Když se Věrka vrátila, už mu nebylo pomoci. On měl jinak život rád, měl velké plány – nabídky na výstavy v cizině...“
Výstavu si můžete v Muzeu hl.m. Prahy prohlédnout do 29.10.
