Kniha představuje první pokus o moderní a ideologicky nezatíženou syntézu dějin českého školství a vzdělanosti od středověku po současnost. Kolektiv autorů se v ní zabývá počátky českého školství, v raném novověku si všímá i vzdělávání dívek, latinských škol jezuitů a piaristů, pokračuje obdobím osvícenským a obrozeneckým, kde sehrál důležitou roli mateřský jazyk i školní knihovny, navazuje moderní dobou do roku 1918, kde už existovalo dělení na národní školy, gymnázia a reálky a odborné a učňovské školství a vznikly první ryze dívčí školy, odkud vykročily některé odvážné adeptky i na univerzity. Zajímavá je první polovina 20. století, kdy došlo k obrovskému rozmachu vzdělání, stavěly se velkorysé školní budovy a důraz se kladl i na menšinové školství. A konečně nejžhavější jsou hlava šestá a sedmá, které pojaly školství po roce 1948 a po roce 1989 - tedy období, které si už zažilo mnboho čtenářů na své kůži. Trochu mi vadí poslední kapitola o starých a nových médiích, knižní kultuře, počítačích a internetu, kde už autorům zbylo tak málo prostoru, že se v ní nepořadilo říct téměř nic - aneb letem světem o všem a o ničem.
