Den jako korálek

Tak jsem kdysi nazvala svůj druhý rozhovor s Janou Šulcovou a bonmot použiji i nyní, kdy odešla do nebe. Jeho autorkou byla samozřejmě ona sama a nazývala tak nevydařené dny. Takových „korálků“ mívala nejvíc počátkem devadesátých let, kdy uzavírala jisté životní etapy. Po 25 letech skončilo její manželství s Oldřichem Víznerem i její stálé angažmá v Městských divadlech pražských. Navíc se ohlásily nemoci a Jana Šulcová se doslova ztrácela před očima. Tehdy jsem k ní do legendární vokovické vily přišla poprvé a zazvonila jsem o čtvrt hodiny dříve, než jsem měla. Venku mrzlo až praštělo, tramvaj mi jela rychle, a já holt stiskla zvonek. Následovala neuvěřitelná smršť - Janu, která se nestihla nalíčit, jsem velmi rozlítila, že to se přece nedělá - a věřte, že od té doby jsem k žádné herečce nešla dřív /ale vždy tzv. na čas/. Tehdy jsem navrhla, že to provedeme jako ve filmu. Já odejdu a záběr si zopakujeme za 15 minut. Jenže to Jana také nemohla připustit. Venku sněží, vy mi nesete kytku a už jste jednou tady, tak vás přece nevyhodím. Herecká etuda však pokračovala ještě nejmíň dvacet minut, než si namalovala alespoň výrazně červenou pusu a uklidnila se. A pak byla milionová. Vyprávěla krásně a v rozhovoru zaznělo i následující moudro: "Ono také nemůže být pořád jen špatně….Kromě toho se řídím zásadou, že dobrou náladu za mě nikdo neudělá a je jenom na mě, jak který den prožiju. Také si myslím, že člověk by měl být spokojený s tím, co má, a netrápit se tím, co nemá. Já potřebuju k životu teplo, ticho, tekutiny a tabák…" Tak snad se jí toho dostane i tam někde, kam zatím neumíme dohlédnout.

Přikládám pár fotografií - s dcerami ji kdysi zvěčnila Jana Pertáková, na obálku Vlasty ji zásadně fotila Majka Votavová.