Ačkoli už na sítích kdekdo píše o pečení cukroví a posílá vánoční přáníčka, já se do té nálady nějak nemůžu dostat.
Líbilo se mi těch pár zasněžených dnů, ale z těch mi zbyla jen fotka, kterou přikládám. A jako by se sněhem odešla zas i ta sváteční nálada. Nepřidávají mi ani různé kompilační články na netu, které se však naoko tváří sofistikovaně a dokonce jsou i tzv. ozdrojované. Jenže: ty zdroje si autor/ka/ vykládá po svém a nečte je pořádně, a hlavně každý zdroj přece ještě není záruka pravdivosti. A tak se mi chce říci: i knihy jsou dobré a špatné, chytré a hloupé. Naštěstí mi na nočním stolku přistály zrovna dvě, které bych chtěla pochválit. Každá je sice z jiného ranku, ale obě mají jednu společnou vlastnost: jsou chytré!
Petr Čornej je označován jako opravdový literát mezi historiky a to plným právem. Napsal úžasnou knihu Husité na Žižkově s podtitulem Pomíjivá paměť pražské periferie (vydala Paseka). Při jejím čtení člověk zrovna zaslzí, že sám není ze Žižkova. Téhle čtvrti jsem dlouho nemohla přijít na chuť, ale teď už mi chutná. A její silně vlastenecký podtext je tou základní ingrediencí. Čornej přiznává, že knihu o husitech napsal jako tečku za svým dětstvím, mládím i končící kulturní epochou, v níž historie zaujímala významné místo... Jen si kladu otázku: jaká že epocha nás tedy čeká nyní? Umělé inteligence?
Druhý autor - Ivan Kraus - mě nemůže zklamat snad nikdy. Od chvíle, kdy jsem propadla jeho humoru v knížce To na tobě doschne, už mě má v hrsti. Obě knihy mají tmavé obálky, ale mou temnou duši spíše rozjasňují. Ivanu Krausovi vydalo nakladatelství Petrkov Sebrané veteše. Jsou to krátké texty, někdy dokonce i hodně krátké, autor je stručný, ale zakládá si na výstižnosti. Když si uvědomím, kolik let Ivan Kraus strávil v exilu (1968-90) a jak brilantní češtinu si uchoval /či ji dokonce ještě cizeloval, protože stejně i v zahraničí česky psal/, obdivuju ho. Za všechny texty knížky zmíním alespoň fejetonek Štěstí. "Razítko bylo šťastné. Někdy si ale nebylo zcela jisté, jestli je to oprávněný pocit. Zda je to povoleno." Tak začíná Ivan Kraus psát o razítku, které na rozdíl od jiných svých "kolegů" mělo velké privilegium. Tisklo totiž trvale na papír slovo ODLOŽENO. A to je určitě lepší než termín UPOMÍNKA, nebo dokonce ZAMÍTNUTO.
