Pražské příběhy

Obdivuji Dana Hrubého a Helenu Zahrádeckou za to, že si vytvořili vlastní svět, který se jmenuje Pražské příběhy. Tvoří jej nejen jejich soukromý svět, který věřím, že je velmi krásný, ale také jejich nakladatelství. Včera večer pokřtili další Danovo poctivě usebrané dílo Ztraceným světem Starého Města. Jelikož se zabývám tak trochu podobnými tématy, dobře vím, kolik je v tom práce. Bohužel i té produkční, která je pro čtenáře neviditelná, ale bez níž by to nešlo. Nasbírat autentické příběhy, dobové fotografie a ještě to napsat tak, aby to bylo lákavé a vzrušující, to vše dohromady teprve činí knihu knihou a literaturou. V tom našem malém českém rybníce  bychom se my autoři měli navzájem podporovat, podmínky jsou totiž čím dál drsnější. Jsem ráda, že jsem na křtu potkala i několik dalších skvělých duší (na snímku např. sochař Petr Váňa).

Musím se zmínit ještě o dalším kolegovi Petru Sojkovi, který  se věnuje staré Praze. Znáte ho všichni z televizního pořadu Z metropole, což je jeho obrovská devíza a šance, jak posbírat spoustu zajímavých informací a kontaktů. Zúročuje je ale velmi šikovně ve svých tv příspěvcích a ještě se pustil do knížek. Některá témata máme shodná - možná i všichni tři /tedy myslím s Danem/, některá mám podobná jen s Petrem /milované Vyšehradské nádraží, kouzelná zahrada v Čiklovce - viz moje knížka Retro příběhy/, ale konkurence je zdravá a potřebná. Ráda se proto zmiňuji o tom, že mi Sojkovy knížky teď leží na nočním stolku spolu s knihou Dana Hrubého a nevím, co dřív číst. Myslím, že čtenáři si volí i podle přístupu a stylu, jakým který autor píše, či jak nahlíží na daný příběh. Nakladatelství Grada Petrovy knížky tiskne na krásném papíře, o grafické úpravě Pražských příběhů Dana Hrubého bych pak mohla pět jenom ódy, a tak je dobře, že takové knížky i v současných drsných podmínkách vycházejí a mohou dělat radost. Praha, matka měst, je takřka bezednou studnicí příběhů a historických pozoruhodností, jen je škoda, že dravým developerům je tohle úplně jedno.